Každý člověk z okolí má něco krásného. Krása neznamená, že něco musí být úplně dokonalé. Navíc si myslím, že dokonalost vlastně se už nenosí. Podle mého názoru je nejlepší dokonalá nedokonalost. Také jste už slyšeli o takovém názoru, že dokonalá nedokonalost je opravdu perfektní? Ano, protože každý člověk je nějaký třeba nějaký člověk, má pihy a někdo má vrásky a někdo má zase jizvu, nebo někdo má třeba různá znaménka po těle. A to přece by vůbec neškodilo. Dokonce jsou někteří lidé, kteří právě vyhledávají na člověku něco zajímavého. Můj bratr měl třeba nabídku opravdu veliké znamínko. Bylo to větší v průměru, než je třeba kovová padesátikoruna. Bylo to opravdu veliké znaménko. Ale maminka řekla, že když bratrovi už bylo dvanáct let, tak prý musel jít na vyříznutí toho znaménka, a ne kvůli tomu, že to třeba nebylo krásné.

A nebo že to vypadalo kosmeticky nevzhledně. Ale paní lékařka řekla, že by bylo nejlepší, kdyby se to opravdu ihned vyřízlo, aby se předešlo nějakým zdravotním problémům a nebo zdravotním komplikacím. Já v té době byla asi jako desetiletá holčička, takže jsem vůbec nic nechápala, ale stále si pamatuji, že bratr tohle měl na noze.

Já jsem zase měla bradavice na ruce. Myslím, že jako sedmiletá holka jsem na bradavice opravdu hodně trpěla, ale asi až v devíti letech mi tohle všechno přestalo. Také si to tak matně pamatuji, že mi maminka stále na ty bradavice něco kupovala. Mě to hodně trápilo, ale maminka s babičkou a s dědečkem mi stále všichni dokola opakovali, že jsem krásná a že vůbec nevadí, že mám na ruce bradavice. A že prý než se vdám, tak bradavice už mít nebudu. A světe div se, vdaná nejsem, ale bradavice nemám, takže jsem za tohle ráda. Prostě bych chtěla jenom zmínit, že každý člověk je vlastně svým způsobem krásný a že také člověk nemá zapomínat na to, že pravá krása také vychází zevnitř.