To, že každý alkohol se musí pít opatrně, abychom nepřekročili určitou dávku, kdy začínáme ztrácet kontrolu nad pohyby a mluvením, ví snad každý. Bohužel, ne každý tuto hranici pozná. Horší je však to, že ji překračuje úmyslně i když ví, že bude vyvádět skopičiny. Pokud to dělá doma, je to jeho věc a jeho zdraví. Ovšem pokud s tím leze na veřejnost, tak je to velmi špatné. Je z toho většinou ostuda. Pokud zůstane jen u ní, dá se to ještě zvládnout. Horší je to, že musí zasahovat policie nebo zdravotníci, kteří by tou dobou mohli dělat něco o hodně užitečnějšího než například tahat ožralce z kanálu.

Alkohol je samozřejmě také otázka kvality. Je to stejné jak u piva, tvrdého pití nebo u vína. U každého si můžete zakoupit splašky za pár šupů, nebo něco ve zlatém středu. Ti, kteří vědí, o čem je řeč však kupují kvalitu nejvyšší, která je na opravdové úrovni občasného vychutnání toho pravého. A my se podíváme na víno. Jistě sami víte, že je spousta lidí, kteří si kupují to nejlevnější, jež se nazývá lidově čůčo, nebo též plotolam či stěnolez. Tyto bolehlavy jsou v té nejnižší třídě jak kvalitativně, tak i cenově. Většinou se hodí tak maximálně ke svaření, a to ještě většinou raději nikdy.

Třída střední je pak ta klasická, jakou si každý konzument pořídí naprosto běžně, ale již kupuje jen osvědčené značky a odrůdy. A většinou ví, od koho je nakupuje. Nu a poslední je třída nejvyšší, kam ovšem zase málokdo dosáhne cenově, takže dát například za lahev v extra třídě například Chatteau ročník padesát pět něco kolem padesáti tisíc, to asi každý nemůže. Naštěstí existují ultra kvalitní vína i v těch běžných kategoriích, kdy si je může pořídit každý kdo kvalitu uznává. Například víno Špalek, které zná každý, kdo v tomto sortimentu jen občas něco koupí, je svou kvalitou srovnatelné s těmi v té finanční kategorii, kam každý nemůže.