 
 |
||||
Nevím, je-li to v Akropoli běžné (ještě loni nebylo), ale pustili nás do sálu pět minut po plánovaném startu show, v 19.35 hodin. Miou Miou, tihle "milí čeští Stereolab", v ten čas jakoby ještě ladili, ale už to byl začátek koncertu. Živě jsou důraznější (a kdo ne, vzpomínáte na Royksopp?), v jednu chvíli jejich hudba gradovala až k lepším okamžikům show The Stone Roses. Flétna živě chyběla/nechyběla, ale nostalgie a atmosféra podzimu i francouzských bulvárů se z té hudby ani živě nevytratila. Jen publikum, v němž nechyběli Francouzi a Britové, tančilo méně, než bych od těch mláďat čekal. A starší dámy/pánové byli v menšině, o menšinách nemluvě. Jako druhou skladbu hráli Miou Miou se sympatickou zpěvačkou pějící francouzsky (proto předskakovali Nouvelle Vague?) milou Déjá-vu. V ní archaické klávesy k base, bicím a kytaře... Ten večer bylo vyprodáno. "Vyprodáno, jo? No to je hrůza, to nechápu. Na Elliottovi Sharpovi bylo mnohem míň lidí, a přitom byl oproti těmhle... Stál 330 na místě a měl s sebou skvělý muzikanty, avantgardní," pochvaloval si i klel zároveň kdosi za mnou ve frontě u šaten. V další písni se změnila zpěvačka z vampíka na roztomilé kotě s trianglem v ruce. Protahovala se rozkošně a vrněla, jen zamňoukat. Miou miou, asi tak. A další duet s basákem, vytleskávaný a věnovaný Jane (či Jet?), "australské režisérce, která právě sedí doma v Sydney (?) a edituje na PC náš nový videoklip". Sladkou cukrárenskou La grande sucrerie věnovali Martině - a zpěvačka ukázala do publika. Poslední hráli hit Le coup de ciseaux, při němž měla Karolína v ruce nůžky a stříhala do rytmu. O nůžkách i zpívala, dík za překlady francouzských textů v bookletu alba La la grande finale, Miouští! Nakažlivý refrén té mile svižné skladby mi zněl v hlavě ještě při čekání na hvězdy večera, snad celých dvaadvacet minut. Nouvelle Vague nastoupili v sestavě klávesy, bicí, akustická kytara, akustická basa a zpěvačka, u harmoniky si nejsem jistý. Ale už tady něco nehrálo. Na promo snímcích byly TŘI baby a DVA chlápci, živě měli skóre 4:1 pro pány. Ta děva se slušným výstřihem a krátkými šaty byla Mélanie Pain, na akustickou kytaru hrál Marc Collin, zakladatel kapely, na pódiu snad nechyběl ani druhý zakladatel NV Olivier Libaux. Ať si mě teď fanoušci Nouvelle Vague roznesou na adidaskách a rozsápou umělými či svými nehty, MUSÍM to napsat. Začátek koncertu stál za prd, ač kapela hned vsadila na Killing Moon od Echo and the Bunnymen. Následovala lehce identifikovatelná Don't Go z notýsku synthpopových Yazoo a ostudu dovršila postpunková hymna This Is Not Love Song od PIL. Slyšet ji ve verzi chladné jak psí čumec a nudné jak týden bez dětí - sám John Lydon, po vzoru pistolníka Hlinomaze rozžvýká skleničku a střípky i s krví hodí dlouhou slinou přímo do výstřihu Mélanie. (Jau, skoro mi jí je líto.) Zpočátku zkrátka zněli NV těžkopádně a otravně, jakoby to ani je samotné nebavilo. Než dohráli třetí, napadlo mě, že neměl Francouzský institut v Praze dát na tu show ani kačku. Radši měl přidat Miou Miou na natočení nové desky, anebo jim zacálovat výlet do Japonska, kde taky jejich deska vyšla. Ale pak se karta obrátila, a nejsem si tak úplně jistý, zda díky showmanovi par excellence, kudrnatému snědému usměvavému a hlavně živému zpěvákovi i dalšímu akustickému kytaristovi Geraldovi Toto. To on přidal do skvělého coveru Ever Fallen in Love od punkových pionýrů Buzzcocks raga mezihru s hláškami o nezbytné veteši rastamanů, Babylonu. A hned to mělo šťávu! Ač pozvánky na show - zblblé řadovkami Nouvelle Vague - slibovaly koncert plný lehké bossa novy a lounge popu, kapela i hitůvku Heart of Glass ze zpěvníčku Blondie hrála jako slušný reggae. Škoda jen, že při ní zpěvačka roztleskávala lidi jako Frank Schöbel s Alou Pugačevou v NDR na velké revuální show Ein Kessel Buntes. Ale nepamětníci se rozzářili, žrali to, tleskali do rytmu, ujížděli na be bopovém jamu Geralda-ohnivého mužíčka, který je pro tuhle kapelu pravý poklad. Ví to? Ostatně, i jeho sólo projekty mají stát zato. Věřím... S majstrštykem New Order Blue Monday konečně přišla fajn samba. Vyšel i cover rockabilly špindírů The Cramps, pecka Human Fly jako blues. Dancing with Myself (Billy Idol) zněla jako z TV reklamy, sál se při ní vlnil a tetelil blahem, Sweet Dreams od Eurytmics udělali NV méně důrazněji než Marylin Manson, kterému by asi bylo po takovém reggae blivno. Uměl bych si ale představit, že by klasiku od Ennie takto uchopili Clash nebo Police. Jenže - Frantíci ji pak začali zrychlovat až k nevydržení, až jim z toho nakonec vyšel Manu Chao. Hit A Forest od The Cure jsem buď přeslechl, nebo ho nehráli, Teenage Kicks od The Undertones pěkně zesambovatěla a asi nejlíp za celý večer naplnila mou představu o tom, jak že to s tou sambou vlastně mají. Ale pardón, když jim alba vydává etno label Luaka Bop založený Davidem Byrnem (ex Talking Heads), který na latině a sambě ulítává - pak nemůže být pochyb. A řek' bych, že právě s touto francouzkou akvizicí konečně Luaka vydělala nějaký peníz na další počiny. A dál? Skvělá klešovská klasika Guns of Brighton, kterou můžu i od české Paniky. "Je to jiný než na desce," utrousil kluk blízko mě směrem ke své slečně. "Jo, jiný - a lepší," byla i ona vnímavá a vlepila mu hubana. Při reggae coveru Israel (origoš Siouxsie) si zas přihřál svou rastahippie polívčičku karibský živočich Gerald Toto, servíroval v ní slogany Peace & Love i Stop the Bomb. Show vyvrcholila postpunkovou klasikou Joy Division Love Will Tear Us Apart, jíž po čase kapela ztišila a nechala refrén zpívat diváky. Jeden z vrcholů koncertu? Určitě. Poprvé to Vague balili v půl desáté, o přídavek se ale bouřícím publikem nenechali dlouho prosit. Relax od Frankie Goes to Holy Bollywood zpíval Gerald dost po svém, jen s kytarou sál dostal. Výborně zněla deadkennedyovská Too Drunk to Fuck, další odchod byl jen komedie. In a Manner of Speaking (původně Tuxedomoon) už měli na setlistu jako finále. A zas mazec a definitivní popření "albové minulosti". Kdo přišel na lehkou sambu, dostal těžkou ránu. Louge pop? Zapomeňte, tahle kapela to má srovnaný v hlavě stejně, jako třeba Gogol Bordello či Elakelaiset. Covery nekavery, věřím jim. Ale vůbec si nejsem jist, nebudu-li teď zklamaný "tou lehkostí a popíkem", až si jejich CD konečně pořádně poslechnu. Ale tvrdit o Nouvelle Vague, že dělají koncerty medvědí službu svým albům, by bylo unfair. Uchopili to prostě živě za jiný - a též správný - konec. A protože chystají, po letošním Live Au Grand Rex (300 číslovaných kopií), i DVD se show a klipy, zas se je na co těšit. Rád si to doma zopáknu.
::::::::::::::::::::
|
||||